Historie obce

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o existenci Tršic je z roku 1282.

V září 2012 obdržel Obecní úřad v Tršicích níže uvedenou informaci, že ověřená historie Tršic sahá dále.

Dobrý den,

Shodou okolností jsem zkoumal počátky pozdějších pánů ze Žerotína, kteří používali erb lva na trojparhbku a je u nich obvyklé jméno Blud a také Oneš. Oneš je také typické jméno rodu, který se píše podle vaší obce, který měl v erbu lva na hradbách psal se podle Čekyně, Kokor, Majetína a Tršic.

Stejné jméno a podobný erb může naznačovat, že tito byli vedlejší větví Bludoviců, spíš bych se ale klonil k variantě, že přes sňatek původně chudší šlechtický rod přijal jméno typické pro bohatší sousedy (a přes sňatek příbuzné). Kromě Oneše z Tršic, doloženého v roce 1282 jsem našel ještě Onšíka z Tršic, který je uvedený v roce 1255. Je to listina CDB V/1, č. 50, s. 103 - 105, kterou vydal na zemském sněmu v Olomouci hradištský opat Robert 12.8. 1255.

Může jít o stejnou osobu, jako je Oneš z roku 1282, s tím, že by zdrobnělina mohla znamenat mládí, může ale stejně tak jít o otce nebo předka později zmíněného. Každopádně můžete první zmínku o vaší obci posunout hlouběji do minulosti.

S pozdravem

Jan Škvrňák, www.e-stredovek.cz

Na listině kláštera Hradiště u Olomouce z toho roku je mezi jinými uveden jako svědek Oneš z Tršic (de Trssicz). Tento vladyka zaujímá jednu z nižších příček hiearchického žebříčku tehdejší feudální vládnoucí třídy. V Tršicích vlastnil nějaký pozemkový majetek. Předpokládá se, že měl v Tršicích vlastní zemanské sídlo-tvrz a dvorec, jehož provoz byl zajišťován čeledí a robotní prací nevolníků, jimž byla část půdy v okolí vesnice rozdělena k obdělávání a na niž nacházeli obživu.

O dalších feudálech, kteří měli v Tršicích majetek, jsme informování ze zápisů v zemských deskách od poloviny 14.století. Do zemských desek byli zapisovány majetkové převody mezi světskými feudálními vlastníky. Jejich stručná forma však většinou nedovoluje blíže nahlédnout do skutečných poměrů ve vsi. Tak se v roce 1359 připomíná Hereš z Tršic. O rok později zde zapsal jistý Náhrad své manželce Anně 50 kop grošů věna. Časté zápisy na tršické zboží v zemských deskách z tohoto období dávají tušit, že vesnice neměla jednoho pána, ale byla rozdělena na díly, jejichž velikost a ekonomickou funkci můžeme jen s obtížemi rekonstruovat. Snad třetinu vsi drželi koncem 60.let 14.století Medvídek z Tršic a jeho strýc Václav z Doloplaz. V roce 1370 totiž vyměnili třetinu Tršic a třetinu Bělé s Unkem z Majetína za jeho majetek ve Svésedlicích a v roce 1371 Medvídek vyplatil své sestře Anně, provdané za Vlčka z Rataj, věno na Tršicích.

Koncem 60.let tedy můžeme předpokládat existenci vladyků z Tršic, kteří ve vesnici vlastnili mimo jiné zmíněný dvorec snad o dvou lánech a ten jako věno přenechali své sestře Anně.

Své nároky na majetek v Tršicích uplatnil rovněř Oldřich Stoš z Bránic na základě skutečnosti, že byl byl ručitelem Viknana z Tršic, který se zadlužil u židů. Zdálo by se, že s těmito žalobami se Lacek z Kravař snadno vypořádal poté, co mu v roce 1406 moravský markrabě Jošt udělil v léno tvrz Tršice a ves ležící pod tvrzí s rybníky, mlýny, selskými grunty, poli, lesy, loukami a patronátním právem k tamnímu kostelu, tak jak toto zboží na markrabě spadlo po smrti Unky z Majetína.

V průběhu husitských válek dostala vesnice nového majitele, když podle deskového zápisu z roku 1437 Václav Ruš a Jan z Doloplaz ves Tršice s tvrzí a dalším příslušenstvím včetně patronátního práva postoupili Mladotovi z Prusinovic.

Po Mladotově smrti spravovala majetek nejprve jeho manželka Anežka z Rokytnice. V roce 1460 obvinila Jana Tunkla z Brníčka, že služebníci jeho otce pobrali na tršické tvrzi nějaké stříbro, stříbrné pásy, sukně a další věci, které Tunkl nechce vrátit.

Později připadly Tršice Mladotově dceři Markétě z Prusinovic a ta v roce 1464 přijala k jejich společnému držení svého manžela Bohuslava z Kokor.

Po Bohuslavově smrti zdědil tršické zboží jeho syn Záviš z Kokor, který v roce 1499 nejprve učinil svým společníkem na tršické tvrzi a jejím příslušenství strýce Hynka z Vrahovic a o dva roky později mu majetek prodal za 3400 uherských zlatých.

Nejbližší deskový zápis je z roku 1529, kdy Jetřich z Prusínovic vložil tršické panství Jiřímu Žabkovi z Limberka. Vrchnostenské sídlo bylo již při této příležitosti nazýváno zámkem. K prodeji Tršic Jiřímu Žabkovi však došlo brzy poté, co Jetřich z Prusinovic udělil (r.1520) tršickým odúmrť.

Právě na Žabkovu žádost povýšil v roce 1526 král Ludvík ves Tršice na městečko a tím byl právně vyjádřen skutečný stav, kdy se někdejší vesnice, jež byla v minulosti samostatným statkem často rozděleným i mezi několik držitelů, postupně stávala centrem panství i administrativním i ekonomickým střediskem blízkého okolí. Na základě královského povýšení získala tršická obec právo šenkovat pivo, víno i pálenku, stavět pivovary, konat každé pondělí trh a v týdnu po sv.Kunhutě trh výroční, pečetit černým voskem. Ve znaku městečka byl štít blankytné barvy rozdělený v půli vodorovně dvěma břevny, v horní polovině se žlutým vyobrazením polovice orla, v dolní s vyobrazením žabky s hlavou obrácenou vlevo.

V deskovém zápise pro nového majitele je sice tršické panství uvedeno ve stejném rozsahu jako ve vkladech předchozích, tedy s dvěma lidmi v Laznikách, pustými vesnicemi Otěhřiby a Bělou, osedlými Zákřovicemi a Zatěší, ale ve skutečnosti se právě při této příležitosti tršické panství rozrostlo o vesnice Lipňany a Vacanovice, jež Jiří Žabka získal v lednu 1532 od krále Ferdinanda a již v únoru toho roku je přenechal Žibřidovi z Bobolusk.

Žibřid měl v roce 1560 spor s olomouckým biskupem o obsazení tršické fary, když odtud vypudil katolického faráře Šimona a na jeho místo povolal ultrakvistického kněze z Kokor. Jestliže nás dosavadní prameny informovaly především o feudálech, kteří se v Tršicích střídali, pak od 2.poloviny 16.století získáváme přece jen plastičtější obrázek o skutečných poměrech v městečku.

Ve feudálním období dějin Tršic tvoří významný předěl rok 1568. Městečko i s připojenými vesnicemi se tehdy ocitlo pod církevní vrchností, pod kterou patřilo - s výjimkami v počátečním období - až do samého konce feudalismu v roce 1848.

Za zmínku ještě stojí to, že za dobu třicetileté války podnikli Švédové řadu spížovních i kořistnických výpadů. Při jednom z nich, v roce 1642, vpadli též do Tršic, kde vypálili městečko, kostel a faru. Přitom se obětí plamenů stali též archiválie, které dnes chybí.

Další tragický požár v dějinách obce vypukl dne 19.července 1830. Nepozorností kuchařky vyšlehl plamen, podporovaný náhle se zvednuvším silným větrem a bylo zničeno 41 domů, kostel, fara, zámek, všechna hospodářská stavení u něj a pivovar.

Po roce 1848 byly okolní pozemky a objekty rozprodány církví a rozděleny mezi tehdejší poddaný majetnější lid a církevní hodnostáře sídlící v obci.

Starého data jsou i první zmínky o škole (1622) a kostele (1374), který byl dvakrát vypálen (1642 Švédové, 1758 Prusové) a dnešní stavba je z let 1905-1906. Středověká tvrz nad obcí byla v roce 1568 přestavěna na renesanční zámek.

 Významnou úlohu v hospodářském životě Tršic měly rybníky, kterých se uvádí (r.1694) celkem 6 a ke stejnému datu je i první zmínka o chmelnicích, které ale postupně zanikaly.

Novodobá historie tršického chmelařství je spojena s rokem 1861, kdy místní rolník Hynek Floryk ve spolupráci s významným chmelařským odborníkem prof.Janem Lamblem vysadil první chmelnici a jeho úspěchy vedly k rychlému zakládání chmelnic v Tršicích i okolí. V roce 1883 se ustavil Chmelařský spolek pro Tršice a okolí, který hájil zájmy chmelařů, měl vlastní pokusnou chmelnici a díky jeho podpoře byla v roce 1927 postavena moderní budova Zemské odborné zemědělsko-chmelařské školy v Tršicích. Rozvoj chmelařství od konce 19.století příznivě ovlivňoval rozvoj zemědělství i hospodářského života na Tršicku.

V roce 1869 vznikla pošta, 1870 záložna, která patřila k velmi úspěšným peněžním ústavům a poporovala další hospodářský i kulturní život kraje. V roce 1903 zahájila provoz družstevní mlékárna a roku 1924 družstevní pekárna.

Ekonomický rozmach se projevil i bohatým životem kulturním a společenským, významný byl především hudební život obce. Jeho vyvrcholením-vedle řady významných hudebníků-bylo nastudování Smetanovy Prodané nevěsty v Tršicích místními ochotníky v roce 1928 (zásluhou tršického rodáka, profesora brněnské konzervatoře, Maxmiliána Koblížka).

Články v Tršickém zpravodaji:

• Tršický zámek
• Heraldická malba na zámku v Tršicích

Chmelařství

První zmínka o pěstování chmele v Tršicích je z r.1506 (o pivovaru r.1561). Majitelem Tršic byl tehdy Nikodem z Bobolusk (Bobolusky - malá osada v Polsku).

     V minulých stoletích se pěstoval chmel na Moravě velmi roztroušeně, zejména kolem klášterů a panských statků. Až v roce 1861, kdy Hynek Florýk založil první chmelnici na pozemku za svým domem, začalo tzv. novodobé moravské chmelařství v oblasti, která podle městečka Tršice dostala později oficiální název - Tršická chmelařská oblast.

     Tršická chmelařská oblast vlastně vznikla, podobně jako chmelařské oblasti v Čechách, dlouhodobým vývojem a dá se říci jakousi přirozenou rajonizací, která vyústila v oblast, kde se dá pěstovat velmi kvalitní chmel.

     Plochy chmele měly na Tršicku vzestupný trend. Tak např. v roce 1902 byla plocha chmelnic již 867 ha. Jednalo se zejména o tzv. tyčovky o výměře několik arů. Tršické chmelařství však mělo i svá úskalí, kdy stálo na pokraji záhuby a to poprve za první světové války, poté v třicátých letech v době hospodářské krize a dále v době okupace, kdy bylo na Moravě pouhých 75 ha chmelnic. Dokonce počátkem roku 1950 bylo na Moravě jen 60 ha chmelnic. Po tomto roce dochází k postupnému rozšiřování chmelnic a již v roce 1958 byla plocha 289 ha, v roce 1976 564 ha, v roce 1980 675 ha a v roce 1990 1135 ha.

     Po roce 1993 se začal projevovat přebytek chmele ve světě a zasáhl i Tršickou oblast, kde výměra poklesla v roce 1997 na pouhých 876 ha, z toho bylo 17% výsazů.

Význačné osobnosti

Hynek Florýk

Historie moravského chmelařství je spojena se jménem Hynka Florýka, moravského sedláka v obci Tršice.

Hynek Florýk zavedením pěstování chmele postavil mezník v hospodářském životě Tršic a širokého okolí. Při tom hluboce zasáhl i do společenského a veřejného života. Roku 1864 byl zvolen starostou obce. Zastával také funkci předsedy Okresního silničního výboru v Lipníku nad Bečvou. Byl řadu let místopředsedou akciového cukrovaru v Prosenicích. V letech 1888-1895 byl poslancem zemského moravského sněmu. V r. 1883 byl založen Chmelařský spolek pro Tršice a okolí, který byl později změněn na Zemský chmelařský spolek pro markrabství moravské v Tršicích. Hynek Florýk byl předsedou spolku do roku 1899, kdy odešel na zasloužený odpočinek.

Poslední léta své životní pouti žil zakladatel moravského chmelařství v těžkých životních podmínkách. Zemřel 27.července 1921 a je pochován v nenápadném a velmi skromném hrobě na tršickém hřbitově.

prof. Mikuláš Klapal

Narodil se 3. srpna 1900 ve Velké nad Veličkou, okres Hodonín. Své dětství však již prožil na českomoravské vysočině, ve vesničce zvané Ruda, nedaleko Velkého Meziříčí. Ve Velkém Meziříčí také vystudoval reálku. Za první světové války byl v lednu 1918 odveden do Balatonkeneše v tehdejších Uhrách, nynějším Maďarsku. Po zkráceném absolvování záložní důstojnické školy byl odvelen na italskou frontu, kde jej také zastihl konec války.

Po návratu domů vstoupil v roce 1919 na Hospodářskou akademii v Táboře a po roce přestoupil na Vysokou školu zemědělskou v Brně. Během studia byl zaměstnán jako zemědělský adjunkt v Cukrovarsko-hospodářské společnosti v Brně - Králově Poli. Po skončení studia na VŠZ nastoupil na statek Rolnické školy ve Velkém Meziříčí. Po necelém roce působil od listopadu 1924 jako učitel na nově zřízené Zemědělské škole v Tršicích. V roce 1926, po vykonání odborných zkoušek, mu byl udělen titul profesora. O šest let později, v roce 1932, byl pak pověřen správou školy a v roce 1934 byl jmenován jejím ředitelem. Za jeho působení byla škola změněna na odbornou rolnicko - chmelařskou školu. Na této škole setrval až do roku 1951, tedy 27 let. V uvedeném roce došlo ke kádrovým změnám celého učitelského sboru. Mikuláš Klapal přešel k nově utvořené chmelařské stanici Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v Tršicích. Tuto stanici vedl až do roku 1961. V roce 1953 přispěl také k založení stanice Výzkumného ústavu chmelařského v Tršicích. Činností v uvedených chmelařských stanicích došlo k jeho užšímu spojení s chmelařskou praxí a umožnilo mu tak uplatnit své teoretické poznatky.

Tršickému chmelařství přispěl především po skončení po skončení druhé světové války, kdy byl pověřen KNV v Olomouci obnovením za války těžce poškozené výroby chmele na Tršicku. V letech 1951 a 1952 vyhledával nové chmelnicové tratě v tršické oblasti, organizoval výstavbu chmelnicových konstrukcí a sušáren chmele, takže tršická oblast znovu ožila a dostala nový, dobrý základ.

Mikuláš Klapal byl také posledním předsedou Zemského chmelařského spolku, který byl, stejně jako jiné organizace, v roce 1951 zrušen. Přišel s iniciativním návrhem, aby byla vytvořena jednotná chmelařská komise pro celou tršickou oblast. Tato chmelařská komise měla svůj význam, měla oporu u jednotlivých OZS a především přispěla k vzácné jednotě všech moravských pěstitelů chmele. Funkci předsedy této komise vykonával Mikuláš Klapal až do své smrti.

Dne 6. ledna 1994 se uskutečnilo v Tršicích přátelské setkání chmelařů z Moravy, Čech a Slovenska u příležitosti 10. výročí úmrtí prof. Mikuláše Klapala. Setkání chmelařů bylo spojené s odhalením pamětní desky na domě čp. 255 v Tršicích, kde uvedený žil.

II. světová válka – Otto Wolf

V srpnu 1997 byla vydána kniha s názvem "Deník Otty Wolfa 1942-1945" zaznamenávající průběh téměř tříletého ukrývání čtyřčlenné židovské rodiny v Tršicích a okolí. Dlouhodobé ukrývání podobného rozsahu nemělo v tehdejším protektorátě Čechy a Morava obdoby, přesto však upadlo téměř v zapomenutí.

Po více než padesáti letech, v souvislosti s nalezením deníku, byla tato válečná událost teprve patřičně zhodnocena u nás i v zahraničí.

Údajně je připraven i německý překlad deníku, který bude vydán v Mnichově. Otto Wolfovi byl věnován rovněž televizní dokument, který byl natáčen i v Tršicích.

Čtenáři Tršického měsíčníku některé části deníku znají, poněvadž v něm byly uveřejňovány na pokračování před několika lety.

Zcela nový pohled, významný pro hodnocení historie naší obce, poskytuje několikastránková předmluva. Napsal ji univerzitní profesor Ludvík Václavek z Olomouce.

Knihu vydal SEFER s.r.o., nakladatelství židovských obcí v ČR, za spolupráce s Nadací Terezínská iniciativa, díky finanční dotaci Zahraničního úřadu SRN. Zkrácení textu provedl a úvodní poznámku připojil spisovatel Ivan Klíma. Odpovědným redaktorem je Jiří Daníček. Kniha má 359 stran a v příloze 18 fotografií.

Dne 16. května roku 2000, v obřadní síni tršického zámku, slavnostně předala velvyslankyně Izraele čtyři vyznamenání hrdinům, kteří se za 2.světové války nejvíce podíleli na záchraně židovské rodiny Wolfových.

Medaile a čestná vyznamenání "Spravedliví mezi národy" udělil Památník mučedníků a hrdinů holocaustu "Yad Vashem", sídlící v Jeruzalémě:

• panu Jaroslavu Zdařilovi in memoriam
• manželům Oldřichovi a Marii Oherovým in memoriam
• manželům Marii a Františku Zbořilovým in memoriam
• paní Ludmile Tiché - Chodilové, která medaili převzala osobně

Jejich jména budou vyryta do zdi jeruzalémského památníku a jejich čin budou připomínat nově vysazené stromy v tamní "Zahradě spravedlivých".

Účastníci slavnosti

Za stát Izrael, státní správu ČR, židovské organizace v ČR a rodinu Wolfových:

• velvyslankyně Státu Izrael v ČR, její excelence paní Erella Hadar
• přednosta Okresního úřadu v Olomouci, pan ing Jan Březina
• zástupci židovské federace z Prahy, pan Dr. Jan Munk a Dr. Tomáš Kraus
• předseda Pražské židovské obce, pan Jiří Daníček
• předsedkyně Olomoucké židovské obce, paní Edita Šťastná
• tajemník Olomoucké židovské obce, pan ing. Miloš Dobrý
• zástupci Svazu česko-izraelského přátelství, paní Dr. Kubíková a pan ing. Heitel
• příbuzní rodiny Wolfovy, paní Jana Ottová a paní Zdena Slívová

Vyznamenaní a jejich nejbližší příbuzní:

• paní Alena Zdařilová (převzala vyznamenání), manželka Jaroslava Zdařila, s dcerou Alenou
• pan Alois Zdařil, bratr Jaroslava Zdařila, a jeho syn Ivo
• paní Zdeňka Calábková (převzala vyznamenání), dcera Oldřicha a Marie Oherových
• pan Vladimír Ohera, syn Oldřicha a Marie Oherových, s manželkou
• paní Ludmila Tomečková, dcera Oldřicha a Marie Oherových
• paní Ludmila Chodilová s dcerou Vladimírou
• medaile a vyznamenání, udělené Františku a Marii Zbořilovým, byly předány téhož dne dceři Marii, provdané Vrzalové, v jejím domě v Tršicích

Průběh slavnosti

Obsah vystoupení hostů vcelku vystihují následující odstavce zahajovacího projevu starosty Obce Tršice Jaroslava Horáka:

V dlouhé historii naší obce, o níž je první písemná zpráva z roku 1282, se odehrálo mnoho událostí. Jednou z nich bylo i ukrývání rodiny Wolfových. Obchodní cestující Berthold Wolf se po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava přistěhoval se svou rodinou do Tršic. V červnu 1942 byla tato rodina určena k transportu do Terezína. Podařilo se jim v Holici uniknout a vrátit se do Tršic. Začal až neuvěřitelný příběh ukrývání, strachu i hrdinství všech, kteří se ho zúčastnili. Pan Berthold Wolf a otec Jaroslava Zdařila, když spolu plánovali ukrytí, nemohli v té době tušit, že válka a protektorátní teror budou tak dlouho trvat.

Z počátku se rodina uchýlila do lesního úkrytu za obcí, poté v zahradním domku u Jaroslava Zdařila, následně u rodiny Františka Zbořila, nakonec u Oldřicha Ohery na Zákřově, střídavě i v lesních houštinách a na polích. Téměř tři roky skrývání byly pro všechny zúčastněné obrovskou psychickou i materiální zátěží. Během této doby se přítomnost ukrývané rodiny stala téměř "veřejným tajemstvím". Mnoho občanů o tom vědělo, mnozí pomohli drobností či alespoň tím, že mlčeli. Není už asi možné všechny vzpomenout a ocenit.

Každopádně to bylo období strachu z vyzrazení, které by jistě ve svém důsledku připravilo Tršicím osud Lidic, období složitého zabezpečování ukrývané rodiny, byť velmi skromným a nejnutnějším, ve složitém lístkovém přídělovém systému, období prostého lidského strachu, soucitu i hrdinství obyčejných lidí.

V dubnu 1945 byl tehdy 18-ti letý Otto Wolf zatčen při gestapácké razii na Zákřově. Spolu s dalšími osmnácti muži byl odvlečen do Velkého Újezda. Tam byli všichni nelidsky mučeni a vyslýcháni. Otto Wolf neprozradil úkryt své rodiny, čímž zachránil nejen své blízké, ale všechny, kteří jim pomáhali a tím v podstatě celou obec. Zemřel spolu se zákřovskými mučednickou smrtí dne 20. dubna 1945 v lesní boudě na Kyjanici, kde byli upáleni.

Dnes budou oceněni ti, jejichž zásluha o přežití rodiny Wolfovy byla prokazatelně největší. Je to zároveň ocenění a vyznamenání pro celou naši obec. Je to ocenění lidskosti, lásky k bližnímu, která v srdcích lidí překonává národnostní, náboženské i politické rozdíly. Budiž nám tento příklad předků majákem a světlem do budoucnosti. Příkladem hodným následování, základním kamenem k vytvoření ideálů multikulturní harmonické společnosti.

Vlastní akt předávání provedla izraelská velvyslankyně. Citovala při tom text dokumentu o udělení vyznamenání.

Na slavnosti byl také přečten dopis, který zaslala Izraelskému velvyslanectví v Praze před několika dny Felicitas Garda, poslední žijící účastnice ukrývaní z rodiny Wolfovy. (Jmenovali ji "Lici". Odstěhovala se v šedesátých letech do USA a pobývá nyní v Miami Beach na Floridě.) Píše v něm:

Děkuji Vám za pozvání na předání medailí v Tršicích, které se bude konat 16.května 2000. Bohužel se nemohu ze zdravotních důvodů této slavnosti zúčastnit. Jistě si můžete představit, že je mi toho velmi líto, ale již několik let nemohu cestovat. Především chci poděkovat Izraelskému státu a všem jednotlivcům, kteří tuto akci připravili. Prosím, předejte mé osobní hluboké díky všem zúčastněným osobám a jejich potomkům za tehdejší obětavost a hrdinství. Srdečně zdravím a jsem v myšlenkách s Vámi. 

Po ukončení slavnosti přítomní reportéři soustředili svou pozornost na hlavní účastníky s žádostmi o další informace. Nejvíce pozornosti věnovali paní Chodilové. Její snímek s medailí se stal součástí zprávy ČTK.

Odpoledne, kromě jiného programu, navštívila velvyslankyně Státu Izrael památník na Kyjanici, tedy místo, kde v posledním měsíci války skončil život Otty Wolfa a ostatních zákřovských mučedníků. Doprovázela ji většina oficiálních hostů.

Slavnost měla velmi důstojný průběh. Řídil ji starosta obce, pořadatelem bylo Izraelské velvyslanectví v Praze, za spoluúčasti místního Sboru pro občanské záležitosti. Velvyslankyně Státu Izrael dopisem ze dne 19. května poděkovala starostovi a jeho spolupracovníkům za uspořádání "krásné oslavy". Velice při tom ocenila celodenní účast přednosty Okresního úřadu Olomouc, pana ing. Jana Březiny.

Publicita a dokumentace

Články o udělení izraelského vyznamenání občanům z Tršic a ze Zákřova se příštího dne objevily ve všech regionálních denících. Státní televize zařadila svou reportáž do hlavního večerního zpravodajského pořadu na ČT 1.

Ing. Viktorem Hořínem pořízený videozáznam byl rozmnožen pro všechny, kteří převzali vyznamenání. Součástí videozáznamu jsou i záběry z odpoledního programu, tedy z předávání vyznamenání paní Marii Vrzalové a z návštěvy pietních míst na Zákřově i na Kyjanici. Připojen je záznam reportáže, vysílané v televizi.

Předáním medailí a čestných vyznamenání "Spravedliví mezi národy" byla patřičným způsobem uzavřena zcela mimořádná epizoda Holocaustu a tršické historie, připomenutá nedávným zveřejněním deníku Otty Wolfa.