R. 1910 * v den Narození P. Marie,(8. září) přivalily se mohutné proudy vod od hor a zdálo se, že celé městečko vytopí. Celý vrchní stav byl otevřen, stavidla /šlajse/ vytáhnuta, avšak voda pádila obrovským proudem, takže panští zřízenci, kteří přichvátali brániti rybníka, stáli na stavě ve vodě. Na vodu valivší se přes hráz byla děsná podívaná. Potoky nestačily. Voda se rozlila po loukách a zaplavila je. Hrůza obešla hájitele rybníka /vrchního/, uzřevší úplně zachovalý most, jejž divé vlny někde utrhly a teď ke stavu hnaly. Nadto ještě most u stavu se postavil a zadržoval vodu. 

Bylo velkým štěstím, že se podařilo dělníkům most rozbiti a tím vodě cestu uvolniti. Již již se obávali, že rybníka neubrání. Mlynář byl již v nebezpečí.

Dále v Tršicích v domkách na Husí křivdě, u Leopolda Hlobila čís.119, Ignáce Hnilice čís. 120 a Martina Tandla čís. 121, vnikla voda jak obyčejně při velkých povodních až do jejich jizeb a kuchyní. O 12 hodině půlnoční vylévali obyvatelé těchto domků vodu ze síní a světnic.

Tento rok byl vůbec samé deště. V době chmelobraní pršelo neustále. Sušení bylo velmi svízelné.

Louky u Daskabátu až po Dolní rybník voda úplně zaplavila. Kdo se díval z vyvýšeného místa na to obrovské jezero, které celé naše údolí zabralo, byl velkolepou, avšak zároveň hrůzostrašnou podívanou překonán. Největší spoustu způsobila voda na olešnických lukách. U mostu, přes nějž vede Vyklecká cesta na Bělou, bylo na tamějších lukách nanešeno na 30 až 40 cm štěrku, jejž pak po 6 neděl z těch luk odváželi.

Pak dále směrem k Olešnici, kde daskabátské pole končí a les po obou stranách začíná, nahromaděno též tolik štěrkového nánosu. Revírníkovo pole u Farganíka bylo velmi poškozeno, místy štěrkem zanešeno, místy vrchní prsť úplně odplavená, tak že zde bylo potřebí navážeti novou hlínu. Farganík byl zatopen a tráva v něm nánosem s polí zanešena.

Otavy nebyly žádné, protože je voda podplavila a mnoho jetele shnilo. Tak deštivého roku nikdo nepamatoval.

 Dne 19.května 1911 * přivalila se velká voda a zaplavila prostření a dolní louky, čímž opět povstala značná škoda. Na to ale, mimo nadání, nastalo hrozné sucho, které skoro celý rok trvalo.

 

(zápisky o povodních jsou z kroniky Dolního mlýna v Tršicích-zapsal Karel Stenzel)

  

Dne 6. srpna 1914 * o 2.hod odpoledne přihnala se černá mračna od jihu a severozápadu a způsobila obrovskou bouři s neobyčejně silným lijákem a velkým krupobitím. Voda proudila se všech stran, v rybnících ji vůčihledně přibývalo, až pojednou k 5. hodině odpolední donesla mosty, dřeva a všemožné předměty.

Všechna stavidla rybníků musela býti vytažena!

Koš u splavu vrchního rybníka byl vodou přinešeným dřevem rozbit. Voda však dále stoupala, již tekla přes hráz, kterou za nedlouho protrhla.

Když lidem vrchní rybník střežícím se zdálo, že voda již dostoupala nejvyššího rozpětí, tu s ustrnutím spatřili, že ještě větší proud se valí přes vrchní louky zvýši asi 80 cm.

Tento druhý nával vznikl tím, že rybník olešnický byl protržen a voda z něho pak pádila bezmezně k Farganíku, přeplnila jej a protrhla jeho hráz, načež s velkou prudkostí se přivalila do vrchního rybníka a protrhnuvši i zde hráz proudila dravým veletokem do městečka, ničíc ploty, zahrady, včelíny a odnesši spousty rozmanitých věcí, nádobí, drůbeže aj. Voda brala sebou všecko, co mohla urvati: dříví, náčiní, trámy, klády, pokácené stromy apod.

Těmito předměty, jež byly prudce vodou hnány z počátku poněkud zatarasen most u školy, jenž se i částečně sřítil. Jelikož oba mostní otvory nebyly s to, tak velké množství vody pojmout, voda se vzedmula tak vysoko, že se převalila přes cestu až do výše stojících příbytků na pravém břehu potoka.

Na zdi chmel. tržnice označena na památku černou čárou výše, jíž tehdy voda dostoupila.


(zápisky o povodních jsou z kroniky Dolního mlýna v Tršicích)

  

Zázračné zachránění.

 Aby přinešené předměty mohli snáze odplouti a tím proudění vln se uvolnilo, stáli lidé na mostě a posunovali připlavené věci. Též Petr Nitka z domku čís. 140 stál na mostě a cpal hákem připlavené dříví do otvorů mostních. Pojednou komeny zábradlí mostního se pohnuly a sesuvše se do vody, strhli Nitku do proudu, jenž jej v tu chvíli unesl pod most. Ještě že měl tolik duchapřítomnosti zatajiti dech. Proto též šťastně pod mostem projel a vynořiv se na povrch, byl pak dále unášen proudem až k zahradě Kopečného čís. 136. Zde jemu Josef Ohera z čís. 2 a dcera Karla Valáška, obecního strážníka, podali tyč, které se Nitka uchopil, načež se konečně podařilo jej vytáhnouti z vody. Kdyby nebyl mohl Nitka rychle pod mostem proplouti, byl by jistě zahynul.


Co se dělo ve mlýnech?

Vrchní mlynář Alois Vebr byl na vojně. Nemocnou mlynářku i s dětmi museli vynésti na hůru, kdež zůstala až voda opadla. Po dvoře dobytek, drůbež, náčiní jen plavalo. Představíme-li si, že nad vysokým, zděným tarasem na levém břehu potoka, jenž zde pod vodopádem ohraničuje zámecký park, zvedla se voda ještě zvýši 20 cm, nebudeme se diviti, že lid nazval tuto hroznou povodeň „potopou“.

U Prostředního mlýna stav úplně odnesen a hráze roztrhána. Domácí lidé museli též na hůře nocovati.

V Dolním mlýně tatáž spousta. Hráze zrovna před kuchyní roztrhána a cesta na 2 metry hloubky odnešena. Nad cestou u zahrady dosáhla voda výše 1 ½ metru.

Škoda při rybnících byla značná, jelikož mnoho ryb ujelo.

Pohled na městečko byl žalostný. Dravé vlny pobořily 13 budov, většinou z vepřovice stavěných, které pak dlouho v sutinách ležely, očekávaje konec války, podpor a pilných rukou, aby je opět s rumu a sutin zvedly.


Stavení vodou stržená dle domovních čísel jsou tato:

Číslo domu                   Majetek:

26                           rodiny Zbořilové

30                           Františka Jána, domkaře

32                          Josefa Medvědíka, klempíře

33                          Antonína Štajgra, mlynářského tovaryše

118                          Františka Konečného

119                          Leopolda Hlobila, obuvníka

120                          Ignáce Hnilice, kováře

121                          Martina Tandla, obecního tajemníka

152                          Ant. Kulkové, obchodnice

156                          Marie Závodníkové, domkařky

Část domu 136        Ant. Konečného, koláře

Stodola č. 24            Ondřeje Rédra, rolníka

Stodola č. 150           Aloisie Závodníkové, domkařky

 

V domech obytných, jako na př. ve škole, vniknuvší voda odplavila zem pod podlahou a zanechala vlhkosti na zdech v podobě velkých skvrn. Nešťastní majitelé obořených domků stáli obratem ruky bez přístřeší. Chtějíce se někde prozatím ubytovati, museli poprositi dobrých lidí, aby je přijali pod svou střechu.

Obilí bylo ve stodolách podejité vodou, čímž někteří majetníci značnou škodu utrpěli.

Mimo to nadělala bouře mnoho škod na stromech, na chmelu, na lukách a polích. Na polích vyryla voda hluboké brázdy, na příkřejších svazích úrodnou půdu spláchla.

Jako vždy, když velká záplava údolí naše stihla, podobalo se údolí tršické jedinému velkému jezeru. Velké štěstí přitom ještě bylo, že voda, která z hor stékala, roztrhla hráz u Daskabátu, takže velká část její odklonila se směrem k V. Bystřici, kde ovšem ještě více škod nadělala nežli v Tršicích.

Kdyby všecka voda byla hnala na Tršice, bylo by to v městečku mnohem hůře vypadalo. Toho roku právě provedli regulaci potoka přes městečko a přes část prostředních luk, čímž byl chvála Bohu umožněn dosti dobrý odpad vody.

Podobné povodně není pamětníka. Ani nejstarší lidé od svých předků neslyšeli, že by voda byla kdy tak vysoko vystoupila a s takovou dravostí řádila. Byla to snad největší povodeň, kterou byly Tršice stiženy.

 

(Z ústního podání a ze zápisů panského šafáře Aloise Karlíka) zapsal Karel Stenzel


Vložený obrázek

Tršice po povodni 6. 8. 1914


Milan Mahdal, kronikář obce