Životní osudy Václava Otčenáška jsou velice pestré, stejně tak jako jeho otce Adolfa Otčenáška (v archivech někde mylně uváděného jako Očenášek). Podrobně je popsal Petr Jirák, archivář Státního okresního archivu v Přerově ve Sborníku tohoto archivu vydaném v roce 2017. V možnostech Tršického zpravodaje není možné popsat všechny životní peripetie otce a syna Otčenáškových, proto zmiňme aspoň nejdůležitější údaje z jejich života, jak je autor stati P. Jirák vypátral. Otec Adolf Otčenášek se narodil v Přestavlkách u Olomouce 17.6. 1893. Za 2. světové války byl odbojářem. V roce 1939 se zúčastnil odvozu zbraní z vojenského skladiště v Rajnochovicích do úkrytu u později popraveného Františka Kapouna v Nenakonicích. Adolf Otčenášek utekl přes Polsko na Slovensko, kde podle svého prohlášení organizoval nábor do zahraniční armády a následný přesun uprchlíků do zahraničí. Po válce byl jako četař aspirant vyslán do Francie kvůli výslechům zajatců. V roce 1946 si zřídil v Bělotíně opravnu automobilů.

Vložený obrázek

Bohužel nemáme k dispozici fotografii v lepší kvalitě. Pokud by měl někdo z laskavých čtenářů foto v lepší kvalitě, budeme moc rádi, pokud nám ji poskytne.

Alespoň část životopisu Adolfa Otčenáška si lze v archivech ověřit. Horší je to u jeho popraveného syna, kde jeho osudy v době 2. světové války mají dvě verze. Podle první se rovněž zapojil do protinacistického odboje. V roce 1942 byl totálně nasazen na letiště v Olomouci, kde se zapletl do sabotáže a za to byl devět měsíců vězněn gestapem, což lze rovněž v archivech doložit. Potom prý uprchl do Jugoslávie a v Černé Hoře se zapojil do bojů proti nacistickým okupantům, a zde byl raněn. Uzdravil se až po válce a byl přidělen jako řidič k jugoslávskému delegátovi, který měl na starosti repatriaci zavlečených osob. Na podzim 1945 se vrátil do Československa. Podle jiné verze, která, jak P. Jirák přiznává, vnáší do Otčenáškova života zmatek, Václav Otčenášek republiku vůbec neopustil, pracoval a měnil své bydliště na Olomoucku. V každém případě je však jisté, že udržoval styk se svým rozvedeným otcem, jehož autodílnu chtěl v Bělotíně později převzít. Bělotín se mu však stal osudným, poněvadž se zde seznámil se Zdeňkem Knápkem a dalšími společníky se kterými plánovali ozbrojené akce proti tehdejšímu komunistickému režimu. Nakonec od nich upustili a v říjnu 1950 se rozhodli i s pomocí zbraní utéct do Německa, což pro Václava Otčenáška, jako jediného z pětičlenné skupiny, dopadlo tragicky. 

Ostatním se útěk podařil. Při kontrole ve vlakovém kupé, vystřelil na pohraničníka Josefa Votípku, kterého však podle tehdejšího vyšetřování nezasáhl. Vyskočil z jedoucího vlaku, narazil na můstek a dvě hodiny ležel u kolejí v bezvědomí. Po probrání začal prchat do lesa, kde poznal, že je u konce sil. Došel na nádraží a tam se bez odporu nechal zatknout příslušníky SNB. Po déle než půl roce od zatčení a jistě také tvrdých výsleších, při kterých Otčenášek prozradil své přátele a známé, kteří o jeho plánovaném útěku aspoň věděli, se konal 25. - 26. 7. 1951 soud. Václavu Otčenáškovi vyměřil trest nejvyšší. Ostatních šest obdrželo tresty vězení od jednoho do pětadvaceti let. Trestu neušel ani Josef Konvičný, kamarád Václava Otčenáška, kterému se hranice podařilo překročit, ale po pěti letech pobytu v cizině se na výzvu a slib beztrestnosti od prezidenta Zápotockého vrátil. V roce 1956 ho však soud odsoudil k osmnácti letům vězení (v roce 1962 byl podmíněně propuštěn).