Jindřich Závodník, ročník 1920

Teď napíšu, jak jsem se nejvíc bál o svůj život. Bylo to v době, kdy končila válka. Večer jsme byli v kostele na Májové pobožnosti. Po jejím skončení jsme vycházeli z kostela, kde muže čekali němečtí vojáci a hned zatýkali. Zavedli nás k plotu před restauraci u Michlíků a tam všechny spočítali. Bylo nás osmnáct a dva jim ještě chyběli. Ty někde chytili a přivedli. Odtud nás zavedli do levé strany Radnice a zavřeli. Ke dveřím postavili hlídku, která potřebné doprovázela na záchod. Seděli jsme u stolů a okny pozorovali jak po silnici v koňských povozech a autech ustupují němečtí vojáci a Vlasovci. Časem jsme se dozvěděli, že jsme rukojmí. Znamenalo to, že v případě sabotáže vůči ustupujícím Němcům a Vlasovcům jsme měli být pro výstrahu zastřeleni. Do rána jsme s hrůzou čekali, jak to skončí. Nic se však nestalo a ráno jsme byli propuštěni. Přimluvil se za nás pan Mikuláš Klapal u velitele, který v jeho domě spal. Po propuštění jsem rychle utíkal k Vláčilům do domu číslo 3, kde jsem se pozdravil se svojí nastávající, aby viděla, že jsem naživu. Celou noc jsem oko nezavřel a psychicky jsem na tom byl špatně. Budoucí tchán mi proto nalil čtvrtku rumu a hned jsem pospíchal domů. Doma také celou noc strachy nikdo nespal. Z nás dvaceti zadržených usnul jen Čeněk Bém. Vidím ho jak dnes, tak dobré měl nervy. Němci ustupovali od Ostravy směrem na západ a naše rodina i se strýcem Buršíkem a tetou z Olomouce jsme se přestěhovali do sklepa a tam čekali na příchod sovětské armády. Po dvou dnech se tak stalo a okny ve sklepě jsme uviděli ruské vojáky, jak jdou po mostě, pak zahnuli ke Kubáčkovému a šli k Lipňanům. Vyšli jsme ze sklepa a vítali se s osvoboditeli. V té době už bylo hodně lidí na náměstí a vojákům podávali slivovici a jinou kořalku. V noci museli chlapi chodit na hlídku, ale já jsem raději nechodil, protože jsem se bál o svůj život.

Jak jsem prožil první den osvobození.

Bylo to 8. května 1945. Byl krásný teplý den. Ráno jsme poklidili dobytek, podojili krávy, nakrmili koně a prasata. Na pole jsme nejeli, protože jsme byli upozorněni, že dnes má přes obec projít fronta. Zůstali jsme proto ve sklepě, já, strýc Buršík s tetou a strýc Drápal, který byl velice rozrušený, protože den předtím mu Němci ukradli páru koní i s naší karetou. Naštěstí je na druhý den našel, ale až někde u Konice a s koňmi přijel domů. Okny jsme ve sklepě pozorovali, co se děje venku. Střelba ještě neutichla. Kolem domu procházeli němečtí vojáci a stříleli po koních, které volně pobíhali okolo. Kolem jedenácté hodiny nastal klid a rány přestaly padat. Když jsem se podíval z okna, viděl jsem, jak z Chrástky pochodují nějaké postavy v zástupu. Šly do Bránky a posléze se objevily před námi na mostě. Poznali jsme, že jsou to ruští vojáci. Slezli ze silnice ke kovárně a postupovali kolem Kubáčkové zahrady k Lipňanům.

Mezi chalupami jsme uviděli muže s puškou. Byl to pan Lukáš, který se první odvážil vyjít ven. Volali jsme na něho a on na nás, abychom ze sklepa vyšli ven, že už žádné nebezpečí nehrozí. Spolu s ostatními z domu jsem vyšel na ulici a vítali se se sousedy.

S nimi jsme odešli ke kostelu, kde už přijížděli další vojáci s koňmi zapřaženými v lehkých vozících. Vždy po jednom koni. Vrátil jsem se domů a tam už byl plný dvůr koní a vozíků s vojáky. Koně napájeli a krmili senem, které našli na hůře. Vojákům jsme dali najíst a napít i kořalky, čehož jsme pak litovali. Vojáci dostali náladu a začali být dotěrní. Museli jsme proto schovat všechna děvčata, moji sestru a nastávající manželku se sestrou, které předtím byly v bunkru schované celou noc. Večer jsem měl jít na noční hlídku na rozcestí k Doloplazům, ale nešel jsem. Měl jsem obavy z napadení ze strany vojáků. Všechno nakonec dobře dopadlo a ve zdraví jsme se všichni sešli. Na druhý den jsme byli vyzváni, abychom šli zakopávat mrtvé koně, kterých bylo hodně nejen v dědině, ale i na polích mimo obec. Nejvíc jich bylo při silnici na Zákřov pod nynějším hřištěm. Mrtvý ani zraněný nebyl hlášen žádný z občanů, německých vojáků padlo pět, a to když prchali po silnici k Vacanovicím. Ruský voják padl jeden. Byl pohřben v parku u kostela a němečtí vojáci ve společném hrobě na hřbitově. Koněm je tam odvážel pan Franta Vláčil. Náhodou jsem tam byl a všiml si, že mrtví jsou vyzuti z bot. Byli to horští myslivci, původně velmi dobře obuti a tenkrát byla nouze o boty. Teta Buršíková se strýcem se vrátili do Olomouce a naše rodina se postupně scházela s ostatními příbuznými. Bylo po válce a v parku na náměstí odpočívali ruští vojáci.

Upravil Miroslav Rozkošný.



Vladimír Horák, ročník 1936

Bylo to brzy ráno, někdy na konci války, kdy u nás nastal nečekaný ruch. Dvůr byl plný německých vojáků, kteří z vozové kůlny všechno vyklízeli a instalovali tam vojenské kuchyně. Vojenská auta dovážela všechno možné a pro rodiče to byl šok. Otec, který uměl německy, i když to Němcům nedal znát, se dověděl, že vojáci na našem dvoře byli svým velením stáhnuti z obrany Kroměříže a v Tršicích se jejich jednotka má znovu formovat pro další úkol. Vojáci v polní kuchyni velice vyvařovali a hodně jídla jim zbývalo. To pak vylívali naším čuníkům. Když od nás vojáci odjížděli, pohodili po dvoře nějaké věci, o kterých si mysleli, že už je nebudou potřebovat. Moje klukovská zvědavost mi nedala, abych nezačal rozmontovávat ruksaky (telata), kterých se po dvoře válelo několik. Otec, jak mě uviděl, okamžitě mně to přísně zakázal, ať nedojde k nějakému neštěstí. Ale čeledín, co u nás pracoval i s manželkou, ten vybíral prádlo, oblečení a hlavně boty. Otec ho také varoval, ať nenachytá vši a blechy. Naštěstí jeho žena všechno prádlo a oblečení v kotli vyvařila.

V neděli před koncem války jsme byli s rodiči v kostele, jenže vrátit se z něho domů bylo komplikované. Tršice byly ucpané vojskem a velkým množstvím dobytka. Co to bylo vozů, krav, koní, že se hodnou dobu nedalo projít. Pro případ frontového nebezpečí jsme měli na zahradě vybudovaný kryt, ale nepoužili jsme ho. Ukryli jsme se v domě, protože od Zákřova už byla slyšet střelba. Podle vyprávění starších lidí byl postup sovětské armády směrem na Tršice brzděn německým kulometčíkem, který měl za úkol postup vojáků zastavit nebo alespoň zpomalit. Po jeho zlikvidování se fronta znovu dala do pohybu. Do Tršic přijeli sovětští vojáci na autech a koních. To už jsme je všichni vítali.

Ráno 8. května 1945 německá jednotka městečko opustila, odpoledne procházeli obcí poslední němečtí vojáci a kolem 14. hodiny se v Tršicích objevili první ruští vojáci. Hlavní proud ruských vojáků se objevil na náměstí v 17 hodin. Ale ještě 8. května 1945 byli i v Tršicích mrtví a to jak na straně německých vojáků, tak mezi ruskými vojáky.

Upravil Miroslav Rozkošný.


Vložený obrázek

Vložený obrázek

Vložený obrázek Vložený obrázek Vložený obrázek Vložený obrázek



Obě vzpomínky byly publikovány v Tršickém zpravodaji v minulých letech.